Co máme v plánu a co ne, to ještě tak úplně přesně nevíme, ale než se vrhneme na přípravu na další zkoušky příští rok, rádi bychom podnikli taky nějakou tu výstavu. Uvidíme, jestli to bude alespoň jeden únorový den v Brně, a nebo pak až výstavy na jaře ...

Pomali a pečlivě jsme začali pokukovat po ženichovi pro Ebi, tak uvidíme ...štěňátka jsou rozhodně v plánu

Když začnu od úplného začátku, tak jsme si pro tento rok stanovili hodně velké cíle, a to kromě výstav, zvládnout hlavně zkoušky, a to Zkoušky vloh a Podzimní zkoušky. Co se výcviku týče, začínali jsme z ničeho, když to tak řeknu. Vlastně naše první informace o loveckém výcviku pocházely z knih, které jsme načetli ještě předtím než jsme si Ebču vůbec pořídili. Snažili jsme se dopředu připravit, jak na maďárka jako pejska, tak i na to, abychom zvládli jeho lovecký výcvik.
Samozřejmě jsme zjistili hned zpočátku, že se budeme muset přesto obrátit na zkušeného výcvikáře. Naším velkým problémem bylo, že v našem okolí nikdo takový neexistuje. A to jak se říká, že stačí myslivec, tak není myslivec jako myslivec, a že ne každý může nabídnout cenné rady a zkušenosti s výcvikem loveckého psa. My měli velké štěstí, že jsme měli možnost získat úplně první zkušenosti s loveckým výcvikem u pana Drábka (Chs Z Mešinské hájovny), kde jsme potkali skvělou Lucku Svobodovou, která nám ukázala, jak na to. Jak bychom měli správně naučit psa systémové hledání v poli, a jak by měl vypadat výcvik aportu. Tyto dvě disciplíny patřily vůbec mezi první, které jsme Ebi začali učit. I když jsme nakonec dále pokračovali ve výcviku sami, přesto jsme se na Lucku museli obrátit ještě jednou, a to když jsme bojovali s klidy před zvěří, protože Ebi prostě musela být u zvěře co nejdřív a hlavně první ...i tenkrát nám Lucka moc pomohla, kdy nás pozvala k sobě na výcvik, a ukázala nám, jak bychom měli správně postupovat.
Pak už následovaly úspěšně složené Zkoušky vloh, kdy byla Ebi vítězkou zkoušek, a my nejšťastnější, že jsme je zvládli.

Po zkouškách jsme Ebi nechali volnost, nic jsme necvičili, maximálně hledání v poli, ale to už tak nějak probíhá skoro na každém našem venčení, aby nevyšla ze cviku..
Čas letěl, všichni tři jsme stačili zvládnout čtrnáctidenní dovolenou v Chorvatsku ... no a byl začátek července, a my si uvědomili, že je opravdu nejvyšší čas začít s tréninkem na podzimky, které jsme plánovali v září. Největším kamenem úrazu byla pro nás zvěř. Přestože nám doma přibyl mrazák, a tím pádem jsme neměli problém s uchováváním mrtvolek na výcvik, tak jsme najednou řešili, kde je vůbec seženeme. Mezitím jsme pomali ale jistě pokračovali dál s výcvikem. Hledání jsme věděli, že by nemělo být problémem. Společné hledání jsme si říkali, že zkusíme později. Ne že bychom ho někdy extra nějak trénovali, ale z příležitostných situací, které proběhly v minulosti, jsme věděli, že si Ebi všímá svého, a že nemá tendence si nějak s ostatními psy hrát.

Nejvíce ze všeho jsme se soustředili na aporty, o kterých Podzimní zkoušky vlastně hlavně jsou. K výcviku nám pomohly nejdříve vlastnoručně vyrobený dumík z králičí kožešiny vyplněný pískem, poté tříkilový dumík s kožešinou zakoupený na internetovém obchodě, dumík pro výcvik ve vodě a naposledy jsme pořídili i gumovou atrapu kačeny. Ebi už v té době uměla aport na dřevěném kozlíku, jak na souši, tak i z vody. Aport jsme utvrzovali a postupně zvyšovali váhu až skoro na čtyři kila. Už dopředu jsme se obávali, jak Ebi přejde na zvěř. Jelikož už byl srpen, zkoušky za měsíc a půl a my stále bez zvěře, tak se pomali začala nervozita stupňovat. Padlo definitivní rozhodnutí, že není na co čekat, a nakonec přes internet jsme nakoupili bažantí slepici a králíka určených k výcviku, a čekali až dorazí. Aport z dumíků na zvěř Ebi zvládla naprosto bravurně, vlastně nás i tak trošku překvapila, ale bylo to fakt super. Defacto ze dne na den Ebi přinášela zvěř, jako kdyby to zvládala odjakživa. Měli jsme obrovskou radost. A začali jsme řešit další zkouškovou disciplínu, a to vlečky. S tím jsme neměli vůbec žádnou zkušenost. Naštěstí to Ebi hned na začátku pochopila, ale nebylo to vždy stoprocentní ... Po práci jsme chodili ven s mrtvolkama v batohu, a Ebi přinášela a přinášela. To už jsme věděli, že první ze tří termínu zkoušek, které probíhají u nás, nebudeme hlásit, a rovnou jsme přihlásili ten druhý. Nakonec jsme byli rádi, protože kachna nám dorazila až týden před prvním termínem zkoušek, jelikož to v té době bylo nedostatkové zboží v internetovém obchodě. Takže jsme alespoň mrkli, jak zkoušky probíhají, a zbývaly nám ještě tři týdny do našeho termínu. Aport kachny z vody byl naprosto bez problému.

Čas uplynul rychle, a najednou byla sobota 24. září, a my balili potřebné věci a vyráželi směr Rohozná, kde probíhaly naše Podzimní zkoušky. Vlastně na mě padla nervozita až to sobotní ráno, ale na páníka jako vůdce naštěstí ne.
Věděli jsme, že jsme Ebi připravili na zkoušky jak nejlíp jsme uměli a mohli, a teď už to bude taky hodně o štěstí. Disciplína, ze které jsme měli úplně ten největší strach, byly právě vlečky. Jelikož nás Ebi už při výcviku párkrát vypekla s pernatou, tak jsme doufali, že na zkouškách to dá alespoň na limitní známku.
Po příjezdu do Rohozné jsme zaparkovali a šli čekat před něco jako kulturní dům, kde bylo rovněž zahájení zkoušek. Přihlášeno bylo celkem 18 psů, z toho 12 velkých ohařů a 6 malých. Po kontrole dokladů a psů přišlo na řadu losování pořadových čísel, kdy si Tomáš s Ebi vylosovali číslo 11 a s ním skupinu č.2. Rozhodčí v naší skupině jsme neznali, ale podle vzhledu jsme si říkali, že alespoň ten jeden z nich by mohl být fajn. No a pak už se každá skupina odebrala na určitou část pole a první disciplína společný hon mohla začít.

V naší skupině byl jeden maďar, a to naše Ebi, potom jeden pointer, který nakonec zkoušky vyhrál, dva výmaráci ...Společný hon zvládála Ebi skvěle, stejně jako samostatné hledání a odnesla si samé čtyřky, stejně jako z vystavování. Jelikož byl ale bažant uměle vypuštěn do křoví na konci posečeného pole, zdálo se postupování rozhodčím krátké, a tak za tři. Super nos Ebi i na těchto zkouškách obhájila na čtyřku. Klidy, se kterými jsme vždycky bojovali, zvládla Ebča také na čtyřky. Nutno podotknout, že co se týče klidů, udělala Ebi opravdu velký pokrok, a já to věděla a věřila jsem jí. Dauny jsme taky cvičili. A tak když rozhodčí řekl Tomovi, ať Ebi před bažantem zadaunuje, a ozvalo se silné daun, tak Ebi lehla a ležela. Prostě šikula veliká to byla. Přinášení srstnaté naprosto bez problému, i pernaté bez problémů, a většina discipín byla už za námi. Já byla nervozní, držela jsem palce jak nejvíc jsem mohla a s pomocí dalekohledu jsem sledovala, jak Ebi pracuje, jak hledá, jak přináší, jak skvěle odevzdává...a kdyby mě někdo poslouchal, tak by si musel říct, že trpím samomluvou, protože jsem si všechny jeji disciplíny komentovala, a buď ji prosila a nebo ji už rovnou chválila

A pak to přišlo…vlečka srstnaté ...byl to jeden z nejhorších okamžiků, protože si Ebi postavila hlavu. Vlečka byla natažena, Tom Ebču vypustil, a ta vyrazila po stopě. Jelikož to bylo za horizontem, nikdo z nás v koroně nic neviděl…čekali jsme a najednou jsem uviděla hlavu Ebi, jak míří k Tomovi, ale po další vteřině jsem si všimla že králíka nenese…říkala jsem si to ne, ona ho nemá...Tom zachoval chladnou hlavu, nechal ji hledat dál, ale to ještě nevěděl, stejně jako my všichni, že bude potřebovat daleko více nervů...Ebi prostě ne a ne králika z vlečky přinést, a hledala si dál, i když o něm věděla, protože si k němu samozřejmě předtím došla. Přiznám se, že to trvalo celou věčnost, nevěděla jsem, kolik minut už uplynulo, ale věděla jsem, že je zle…už jsem seděla v trávě a honilo se mi hlavou, že to není možný, že bychom na předposlední disciplíně vypadli a museli jet domů. Pak nevím, co se stalo, dozvěděla jsem se později až od Toma, že ji prostě poprosil jako už tu nejposlednější možnost ... Ebi odběhla a najednou běží a nese králíka v mordě, předsedá před Toma a odevzdává. Protože se neozval časový limit, věděla jsem, že to stihla v limitu, a teď už jen zbýval verdikt rozhodčích. Za dva. Byli jsme štěstím bez sebe, a kupodivu rádi za tu dvojku, a navíc jsme věděli, že i ta dvojka nás pořád ponechává v první ceně. Tak jsme pokračovali dál, a to disciplínou kachna z vody. Šok, který jsme si zakusili na vlečce, na nás zanechal ovšem stopy, a i když s kachnou nikdy problém nebyl, tak jsme si prostě říkali, člověk fakt nikdy neví, co se může stát. Věděli jsme, že pes může být maximálně připravený, ale může se stát cokoliv a pes prostě vypadne. Naštěstí Ebi skvěle kachnu z vodu přinesla a odevzdala. A my opět byli štěstím bez sebe. Vlastně poslední disciplínou nakonec bylo vodění na řemeni, kdy teda po jednom každý vůdce se psem udělal kolečko. To jsme si říkali, to by byla opravdu smůla, kdyby vodění nevyšlo, protože Ebi to umí...ale naštěstí za čtyři.

Poslední disciplínou jsme si opravdu oddechli, věděli jsme, že díky té jedné vlečce jsme měli opravdu namále, a pomali si začali uvědomovat, že jsme to zvládli! Psychickou podporu nám dělala na zkouškách Janča od Darlenky po celé zkoušky a Ivča od Korči nás přijela na chvilku taky podpořit. Holky děkujeme.
Poté jsme se odebrali zpět na místo zahájení zkoušek, v hospodě si dali výborný srnčí guláš a samozřejmě pití. Ještě nějakou dobu to trvalo než bylo vyhlášení, ale věděli jsme, že to máme za sebou, a těšili se až bude po všem, a budeme moci jet domů.

Konečně začalo vyhlašování, nastoupil první pes, druhý pes…a když se ozvalo na třetím místě skončil maďarský ohař krátkosrstý, tak jsme nevěřili vlastním uším ...s Tomem jsme se na sebe usmáli, že si i z těchto zkoušek nakonec budeme odvážet krásný pohárek.
Ebi ukazovala po celé zkoušky co v ní je a co se všechno naučila. I když jedno její zaváhání nás mohlo poslat domů, tak to nakonec dotáhla do úspěšného konce. Je to prostě holka naše šikovná.

V sobotu nám byl rozhodčím pan Jaroslav Matyáš ze Slovenska. V kruhu jsme se prezentovaly dvě feny. Už když jsme vešly do kruhu, bylo na panu rozhodčím vidět, že pohled věnuje té první, na nás se už ani moc nedíval, a to už jsem si říkala, že to nebude jen tak. Nechal nás společně proběhnout, poté postavit a pak už jednu podruhé posoudit. V kruhu mu asistovala paní, zřejmě paní čekatelka rozhodčí, a také ze Slovenska, ta Ebi prohlédla zuby, a nahlásila směrem k rozhodčímu, že je vše v pořádku. Ten už mezitím dávno seděl na židli ve stanu, cosi diktoval zapisovatelům, nic jsem neslyšela, a myslím, že ani korona, možná slyšela, pokud stála přímo vedle stanu. Znovu nás nechal společně proběhnout, postavit, a pak už jsem viděla, jak jde s deskama s posudkem směrem ke mně, podává mi je, sděluje hodnocení a gratuluje. Věřte nevěřte s oceněním VD. Vlastně neřekl ani slovo, takže až když jsem vyšla z kruhu, mohla jsem si přečíst, podle čeho asi soudil. Zklamání samozřejmě bylo, za prvé zvláště když na všech předchozích výstavách se Ebi vždy líbila, a za druhé, že jsme si pro naše první védéčko museli zajet až za hranice. No nic, říkali jsme si, i toto je přeci známka, a vlastně ne ta nejhorší, a tak jsme ji vzali sportovně.

V neděli nás posuzoval pan rozhodčí Hans Müller ze Švýcarska. Popravdě jsme radši už nic nečekali, a spíše se obávali, aby se nezopakoval sobotní ,,neúspěch,,. Tentokráte nám přesunuli náš kruh místo jiného, ale velikostí byl nastejno. Výhodou aspoň bylo, že byl pod velkými stromy, takže v tom teple jsme byli ve stínu. Tentokráte se nám posuzování více líbilo, díky paní překladatelce byla slyšet většinou jednotlivá hodnocení, je ale pravdou, že jsme stáli vedle stanu. V kruhu s námi byla opět fenka ze soboty. Tentokráte zněl posudek pro nás dobře. Přesto VD. Když jsem odcházela z kruhu, paní překladatelka mi ještě dodala, že se panu rozhodčímu nelíbilo, že je fenka hubená. No co na to říct, dle posudku a tohoto, jsme usoudili, že to bude důvod našeho výsledku. Takže i když nás nepotěšili ani v neděli, rozhodně nás to nemrzelo tak jako v sobotu. Takže naš výlet do Bratislavy neskončil podle našich představ, ale bereme to jako novou zkušenost. A poznatek, který znají samozřejmě i ostatní vystavovatelé, že není rozhodčí jako rozhodčí. A to, že když desetkrát po sobě dostanete výbornou, neznamená, že po jedenácté to nemůže být jinak ...

Na poslední víkend nás čekala naše poslední srpnová výstava, a to mezinárodní v Mladé Boleslavi. Zde jsme byli už loni na národní a moc se nám výstavní areál líbil. Takže jsme se sem na jednu stranu opět těšili, ale zárověň se báli, co nás čeká. V kruhu jsme měly nastoupit tři fenky, ale nakonec jsme nastoupili jen dvě. Rozhodčím nám byl pan Luděk Müller, který nás posuzoval před čtvrnácti dny na speciálce v Zákupech. Už tam se mu Ebi líbila, ale stejně jako tam i tady nám udělil V2 res. CAC, za což jsme samozřejmě i tak moc rádi. Nevím proč, ale tentokráte Ebi v kruhu poskakovala jako koza, a tak rozhodlo ne příliš dobré předvedení. Proto dalším cílem, co se výstavních kruhů týče, je zlepšit práci handlerky, a dále to Ebi nekazit

Tři po sobě jdoucí výstavní víkendy jsou za námi, a další zatím nejsou v plánu. I když jsme si takto odskočili a rozhodli se odreagovat do výstavních kruhů, prioritou jsou pro nás i nadále zkoušky, na které se snažíme tu naši zrzavku připravit. Doma nám přibyl pořádný mrazák, a kromě masa pro Ebi, je v něm už i zvěř Naše zrzavka nás příjemně překvapila, když se toho nezalekla, a jak bažantí slepici, tak i zajíce aportuje. Pravda, zajíc je spíš mini zajíček, ale těžší váha taky přijde na řadu. Teď už jenom vydržet, cvičit a cvičit, a snad se nám bude dařit…